O tom, že hry nejsou prospěšné nejen dětem, ale i dospělým, ví stále více z nás. Psychologové dobře vědí, jaký mají vliv na naši psychiku, a proč bychom je měli zatracovat jen jako něco, co je určeno pouze dětem. Koneckonců i ve světě zvířat se i dospělí příslušníci sociálních živočichů baví nejrůznějšími hrami. Není tedy nejmenší důvod, proč bychom to neměli dělat také.

Potíž však bývá často v tom, že si jen těžko určujeme míru. Nedokážeme odhadnout, kolik času bychom hraní měli věnovat, aby nám prospívalo a neškodilo. Je totiž mnohem méně známým faktem, že i příliš mnoho hraní nám škodí. Jistě, u dětí to víme a dodržujeme, jen málokdo však něco takového sleduje u dospělého, jednoduše proto, že předpokládají dostatečnou soudnost. V tom se ovšem mnohdy mýlí.

Co zapomínají vzít v úvahu je fakt, že hraní je návykové, přičemž některé z her jsou návykové dokonce velmi silně. A tato závislost se příliš neliší od závislosti například na nikotinu či drogách. Může stejně tak zničit život a být stejně tak nebezpečná. Je tedy dobré včas poznat, kdy tomu někdo z našich blízkých začne propadat a včas mu poskytnout pomoc. I zde totiž platí, že je dobré zarazit to již v začátku. Jak ale poznáme, kdy je k tomu správný čas?

V první řadě bychom se měli podívat, kolik hodin denně stráví onen člověk hraním a porovnat to s tím, kolik má celkově volného času. Pokud u hry sedí každou volnou chvíli, pak něco začíná být špatně. Jistě, mnozí to neradi slyší, avšak pravdou je, že právě toto je ta fáze, kdy bychom měli zasáhnout.

Následně se totiž může velmi snadno stát, že se hrám začne věnovat i na úrok svého zaměstnání a rodinného života, když například bude hrát do dvou do rána i přesto, že má druhý den brzy důležitou schůzku.  A věřte, že takovýchto případů je rozhodně mnoho. Je tedy dobré je včas zastavit, než bude pozdě.